Našeptávač

Omlouvám se vám za tu méně kvalitní úvodní fotku, ale řekla bych, že žádná jiná by tak dobře nevystihla můj věčný boj s mým „druhým já“. Věřím, že někteří z vás mě na fotce poznají – jsem ta druhá 🙂 Se slečnou, která byla první, jsme spolu vedly lítý boj v každém závodě celou základku… Dokázala jsem ji porazit jenom jednou 🙂 Takhle nějak jsem se za úspěchem, uznáním a nevím čím vším hnala celý život a tahle bláznivá holka je ve mně pořád. Jen už ji slepě neposlouchám…

Jak tak píši svoje články, hodně si uvědomuji, že jsem v mnohém na cestě. Mám sice už nějaké zkušenosti, postoje a názory, ale neustále se je snažím aktualizovat. Snažím se každý den stávat se a být lepším člověkem, než jsem byla včera a možná to znáte – někdy se mi to daří lépe, jindy hůř.

V mé snaze je mi často na překážku něco, čemu by se dalo říkat třeba Arobrab. Je to zkrátka něco uvnitř mě, co jde proti dobré snaze, opačné já, které když poslouchám, vydám se zaručeně špatnou cestou. Je to hlásek, který mi v každé oblasti mého života něco našeptává a umí to se mnou dobře, protože její názory vždycky znějí dost smysluplně.

Měla bych teď jeden konkrétní případ z posledních dnů. Konečně jsem nastoupila na moji vysněnou školu. Protože jsem takový zvláštní poddruh extroverta, který má z nové skupiny totální hrůzu a když mám poprvé promluvit mezi cizími lidmi, mám pocit, že se pozvracím, byla jsem docela dost nervózní.

Když jsem poprvé uviděla skupinu žen, se kterou bych měla být následující tři roky, okamžitě si vzala slovo Arobrab a povídá: „Hele, tak už je to tady. Všichni jsou mladší, krásnější, hubenější a co je nejhorší – mnohem chytřejší, než ty, jo… Jsi totálně zakrnělá, už si vůbec nic nepamatuješ, dávno jsou doby, kdy jsi byla na vošce. Máš sice tři děti, ale tyhle holky mají deset let zkušeností ve školce, zahraniční pobyty, stáže, jsi totální nula. Takže máš asi tak dvě možnosti. Buď to rovnou zabal, a nebo budeš dřít do úmoru, protože pokud nebudeš nejlepší, totálně za nic nestojíš a můžeš se jít zahrabat.“

Arobrab je se mnou celý život a dialogy spolu vedeme prakticky na denní bázi. Moc ráda bych ji vypnula, aby se v mé hlavě neozývala, ale zatím jsem nepřišla na to, jak přesně se to dělá. Naučila jsem se alespoň to, že jí nabídnu jiný pohled na věc. Občas se mi zadaří, jindy se mi spíš vysměje. V tomto případě jsem jí ale zavřela pusu dost rychle a jsem nesmírně ráda, že se mi na ni tentokrát podařilo vyzrát.

Dříve jsem jakoukoliv skupinu, do které jsem přišla, brala jako konkurenční. Ano, pokud jsem nevynikala, nebyla nejlepší, nejchytřejší, měla jsem pocit, že za nic nestojím. Od dob základky, střední nebo vošky už přecijenom uběhlo tolik let, že už v tomto přístupu nechci pokračovat. Není to fér k ostatním ani ke mně. Řekla jsem Arobrab, že to takto tentokrát nebude a nastínila jsem ji, jak to vidí Barbora.

Přišla jsem mezi 20 úžasných, nesmírně nadaných, krásných a chytrých žen. Mohu se od nich mnohému naučit a já naopak můžu něčím obohatit je. Baví mě poslouchat jejich názory, pozorovat jejich reakce a povahy. Líbí se mi, že jsou většinou mladší, mám díky tomu možnost učit se přijímat svůj věk se vším, co k němu patří. Chci s nimi spolupracovat, ne s nimi bojovat. Chci naslouchat, nemusím se tolik prosazovat. Nemusím pracovat do úmoru, mohu pracovat tak, jak zvládnu, podle svých časových možností. Mohu si dovolit říci, že uvidím, jak to všechno dopadne, protože se nenechám pohánět svým egem. Budu věřit v úspěch a nenechám se zastrašit tím, že se může stát, že neuspěji. I neúspěch k životu patří. A ještě jedna věc – nemusím se bát říci si o pomoc, neznamená to, že jsem pitomá, ale že už dokážu spolupracovat.

Vím, že Arobrab se bude v mé hlavě určitě ještě nějakou dobu ozývat, možná se mnou zůstane navždy. Já se ale vždycky budu snažit volit jiný přístup, než mi radí ona.

A co vy? Máte také svého vnitřního našeptávače?