Přijímám – bez podmínek

Vlastně se divím, že se téma, o kterém chci dnes psát, neobjevilo na hlubině už mnohem dříve… Snad je to proto, že i mně se o tom těžko mluví…

Jestliže je velkým tématem otázka sebepřijetí, tak pak ještě větším je z mého pohledu otázka skutečného bezpodmínečného přijetí vlastních dětí. Obojí jako kdyby bylo vlastně tak trochu propojené a provázané.

Dnes bych vám chtěla zkrátka napsat, jak toto téma rezonuje u nás doma.

Je to už devět let, co se nám narodila naše první holčička. Byla dost vymodleným dítětem. Chtěli jsme s manželem děti brzy, ale přestože jsme byli mladí, trvalo víc jak tři roky, než jsem otěhotněla. Asi si dokážete představit, že když jsem se o svém těhotenství dozvěděla, byla jsem štěstím bez sebe. Devět měsíců uteklo jako voda a přišel porod. Ten by vydal na samostatný článek, ale dnes bych chtěla spíš mluvit o tom, co bylo po něm.

Agátka se zřejmě na svět strašně moc těšila, takže do něj vstřelila velkou rychlostí a mě zůstala poměrně nezanedbatelná poporodní zranění. Po porodu jsem se hrozně moc třásla, takže mi ani Agi nedali do náručí, položili ji vedle do vyhřívaného lůžka. Manžel vedle mě tenkrát seděl, měl nohu v ortéze a zrovna v té chvíli řešil uvnitř sebe to, že se z něj právě stal otec a zpracovával to tehdy po svém. Já si z toho okamžiku pamatuji jen to, jak natahuji ruku ke svému dítěti, které křičí na lůžku a já se cítím bezmocná.

Odvezli mě pak na gynekologii a Agi na šestinedělí. Pro mě tam nebylo místo. Chodila jsem za ní ten první den přes celé patro. Nebylo to jen tak, při každém kroku jsem měla pocit, že do mě někdo řeže, ale věděla jsem, že na konci chodby je naše dítě a já k němu potřebuji dojít… Když jsem se dobelhala na šestinědělí, sestry mi Agi nechtěly dát na kojení, protože nebylo, kde ji nakojit. Nakonec jsem s ní seděla na zemi a zkoušela, jestli se přisaje. Potom mě zase vyhodily, že tam takhle s ní být nemůžu, a já se na ni mohla jen koukat, jak leží v košíku… Celý první den jsem probrečela, nevěděla jsem, co bych měla dělat. Když jsme byli konečně spolu na pokoji, což bylo až někdy večer (Agi se narodila ve 2:20 ráno), snažila jsem se dělat, co jsem uměla, ale Agátka pořád křičela. Nic z toho, co jsem znala a uměla, nic z toho, co jsem jí mohla nabídnout, nepomáhalo. Nechtěla se chovat, nechtěla se najíst, nechtěla nosit…  Sestry na mě v lepším případě bručely a já se opět cítila bezmocná. Když jsme odjely z nemocnice, myslela jsem, že bude všechno lepší, ale nebylo. Moje zranění se hojilo pomalu a špatně a Aginka stále plakala a plakala.

A nejen ona. I já jsem celé šestinedělí probrečela a chvílemi jsem měla pocit, že zabiju buď sebe nebo jí. Vůbec jsem nebyla v dobrém psychickém stavu, ale bylo těžké to někomu vysvětlovat. Cítila jsem se kvůli tomu jako nejhorší matka na světě. Moje maminka mi vyprávěla, jak to bylo se mnou krásné, když jsem se jí jako první dítě narodila. Myslela jsem, že to bude stejné s naší nejstarší holčičkou, ale jediné, co jsem cítila, byla bezmoc, strach a nekonečná únava z probdělých nocí. Až mnohem později jsem zjistila, že stavu, ve kterém jsem byla, se říká poporodní deprese…

Když se naše Agí přehoupla přes šestý měsíc, začalo být lépe. Už tolik neplakala, ale stále neměla ráda, když jsem ji chtěla pochovat. Na spoustu věcí reagovala úplně jinak, než bych čekala. Jako matka jsem byla nesmírně nejistá, a tak jsem hodně poslouchala cizí názory na to, jak bych to s naší dcerou měla dělat, jak bych ji měla vychovávat… Spoustu věcí jsem dělala i přesto, že jsem cítila, že nejsou správné, a že je dělat nechci.

Čím byla naše Agí starší, tím častěji jsem slyšela od druhých lidí, že naše dítě je nějaké moc živé, jestli náhodou není ADHD, že je moc vzteklá, moc taková či onaká. Já se bála, že když naše Agí připadá druhým lidem „moc“, tak mě podezřívají z toho, že jsem špatná matka, takže jsem na ni byla neúměrně přísná. V pozdějším věku jsem zase slýchávala, že je panovačná, tvrdohlavá, umanutá… Protože jsem byla sama nejistá, dost často mi lidé dávali nevyžádané rady a posuzovaly naše dítě. A já je nechala…

Není pro mě jednoduché to říci, ale nedokázala jsem své dítě přijmout takové, jaké je. Řekla bych, že to je to nejbolestivější, co jsem ve svém životě prožila.

Dál se o tom rozepisovat nemůžu, protože mě to až příliš bolí. Chtěla bych teď přejít k tomu, jak se to stalo, že jsem změnila svůj přístup k naší dceři. Nějakým způsobem mi pomohlo uvědomění, že mi naše Aginka v některých situacích začala hodně připomínat moji, dnes již zemřelou, babičku. Babička byla ve své podstatě opravdu hodná, ale měla hodně vlastností, které byly pro okolí náročné a nepochopitelné. Když nad tím dnes přemýšlím, byla v mnohém asi hodně nepochopená a nepřijatá. Říkala o sobě, že ona má tu nešťastnou „orlovskou povahu“ (za svobodna se jmenovala Orlová). Já si ale myslím, že žádná povaha není nešťastná. Podstatné asi je, zda je člověk s jakoukoliv náturou skutečně přijímaný, a to nejprve těmi nejbližšími. Snáz pak také sám sebe přijme takového, jaký je. Bohužel nevím, jak to ve skutečnosti babička prožívala, jenom se dohaduji.

Víte, já věřím, že láska a přijetí dokáží překonat jakékoliv rozdíly. Narodila se nám holčička, která je úplně jiná, než jsem já. Přemýšlí jinak, jedná jinak, svět vnímá jinak. Ale já vím, že ona miluje mě a já zase ji. Oba s Vaškem víme, že se nám hodně věcí na začátku jejího života v přístupu k ní nepodařilo a snažíme se měnit zajeté stereotypy, které nám už dnes nedávají smysl. Já vím, že chci být její milující maminka, která ji vždycky bere takovou, jaká je. Možná zdědila „nešťastnou orlovskou povahu“, ale já ji jako nešťastnou nevnímám. Neříkám, že mě občas nevytočí nebo že ji vždy rozumím, ale mám v sobě něco, co je teď už silnější, než strach z posuzování od druhých – vím, že ji přijímám, a že jsem dost dobrá máma. Je pro mě velkým darem vidět i sebemenší proměny v jejím procesu sebepřijetí. Vím totiž, že láska, trpělivost a skutečné přijetí dokáží dělat zázraky. Je to proces, ale stojí za to v něm vytrvat.

Děkuji Bohu, že nás pro Agátku vybral. Myslím, že nám věří, že jsme pro ni ti nejlepší rodiče na světě a ona pro nás ta nejlepší nejstarší dcera.