Probudím se včera

Znáte klasický film Na Hromnice o den více s Billem Murryem? Lehká připomínka:

Pokud film neznáte, tak doporučuju. Je to celkem legrace. Hlavní protagonista, protivný a nerudný chlap, se každý den probudí do úplně stejného dne. Děje se to tak dlouho, než se z každodenních drobných změn dostatečně poučí…

Ano, ovšem je to legrace jen na filmovém plátně. Budit se každý den do toho samého dne v reálném životě zas až taková sranda není. Mám pocit, že přesně to se mi děje. Každý den se zdá být naprosto stejný. A co je horší, místo toho, aby se ze mě stával lepší člověk, jako z Billa Murrye, děje se mi naprostý opak. Mám pocit, že ze mě za chvíli bude protivná stará ženská.

Měla jsem pocit, že mě únava, stereotyp a vnitřní lenost nebo jakási nechuť, doslova ubíjí. Celé dopoledne se ozývají stále ty stejné věty:

„Domčo, jsi tu s námi? Vnímáš? Vezmi si tu pastelku.“

„Agátko, jakto, že ti ten odkaz zase nefunguje?“

„Mamííí, mamíííí, mně to nefunguje.“ „Mamíííí, já nevím, kde jsme!“

„Máma tady já. Máma mňam mňam…“

Poté, co skončí dopolední vyučování, dáme si oběd, začíná odpolední dávka onlajnu, do toho se průběžně uklízí, pracuje… Někdy musím dopsat závěrečnou práci na psychoterapeutický výcvik, připravit se na přijímačky, dělat online terapie, naposlouchat kurzy do práce… Najednou je večer a mně už se nic nechce. Nemám energii na nic navíc.

Hrozné, že? Kde jsou ty důležité věci? Kdy se opravdu dětem věnuji a nejsem pro ně jen paní učitelka? Kdy jim skutečně něco předáváme? Shodli jsme se doma na tom, že s tím musíme něco dělat, že se nesmíme stát morousy, kteří to vzdali a nechali se ušlapat tímto nepřirozeným během posledních týdnů a měsíců… Takže tento týden byl takovou velkou snahou změnit přístup a rozhodně v tom hodláme pokračovat nadále.

Začali jsme v pátek tím, že jsem sebrala děti a odpoledne jsme si udělali mini pouť. Byl totiž svátek svatého Josefa a my jsme se vydali do jeho kostela na Malou stranu. Pomodlili jsme se, popovídali si o něm. Bylo to krásné odpoledne, až na to, že jsem dětem slíbila svačinu v pekárně, kde byl nejlevnější koláč za 70 Kč. Naštěstí jsme objevila takovou smotanou věc z těsta za dvacku, která byla ale tak nechutná, že se nedala jíst 😀

Stejně jako v pátek byl Vašek na montáži kuchyně (díky Bohu za to), takže jsme vyrazili do Kunratic. Naše děti vědí, že jestli jsme ochotní do něčeho investovat, jsou to knihy. Podporujeme je, aby četli a tu a tam jim koupíme knihu na Trhu knih, tentokrát to byl druhý díl Emily Vichrné, který na nás čekal u paní právě v Kunraticích. Knihu jsme získali, děti si chvilku pohrály na místním hřišti a v zámeckém parku jsme našli pár putovních kamínků, zahráli si hry, které přichystala místní školka a potom pro nás přijel Vašek, který v šátku přes obličej naprosto vyděsil vlastního syna, když se k němu nečekaně přiblížil 😊.

Po zbytek víkendu u nás byla Agátčina nejlepší kamarádka, tak jsme naší dceři dopřáli trochu sociálního kontaktu.  V neděli připravila jedna jejich spolužačka koloběžkový běh, byla to naprosto úžasná akcička od osmileté holky, takže klobouk dolů!

No a naši snahu o kvalitnější trávení společného času jsme pro tento týden zakončili včerejším putováním v parku Cibulka, kde skauti připravili moc pěknou cestu pro děti s úkoly a taky jsme našli druhý úkol z nábožka (děti hledají deset přikázání na různých místech a pak si je lepí do papírových tabletů, čímž instalují program Sinaj 10 🙂

Víte, zůstat zdravě pozitivní a vlastně i při rozumu, mi v této době občas dělá problémy, ale nevzdávám to. Možná, že ten zmiňovaný film Na Hromnice o den více mi připomněl, že i když se mi zdá každý den úplně stejný, stejně má smysl v něm měnit drobné maličkosti. Nakonec se neprobudíme včera, ale do nového dne, a to přeji nám všem 🙂