Teď už znám svou hodnotu

K tématu, o kterém chci dnes psát, mě znovu přivedly moje dcery. Přichází totiž období, kdy se hlavně ta starší čas od času ptá, jestli je hezká, jestli jí to sluší , jestli se nám líbí, jaká je. Chápu tuto potřebu ujištění. Ráda jí řeknu, že jí to moc sluší, že je krásná, a že ji tak vidím nejen já. Mluvím s ní o tom, jak ji Bůh stvořil a vybral pečlivě úplně všechno, od jejího odstínu vlasů, přes krásné dlouhé řasy, postavu, až po tón jejího hlasu. Že díky němu je jaká je, a že na svět přišla se svou povahou, vlastnostmi a schopnostmi, protože tak to Bůh chtěl. Nelituji žádného hezkého slova, které ke svým dcerám vyšlu a nemám strach, že bych z nich vychovala pyšné a namyšlené holky. Přála bych si, aby se dokázaly přijímat takové, jaké jsou. Jejich maminka to dlouho neuměla. Všechno to začalo větami, které se usídlily v mojí hlavě:

„Sestřenice jsou ty hezké, ty jsi ta chytrá.“
„Ty si chceš mýt hlavu v neděli? No to jsem netušila, že jsi tak marnivá.“
„Jak je možný, že máš tak hubený pas a tak velký zadek?“
„Jseš hrozně přecitlivělá.“
„Pýcha a marnivost jsou smrtelné hříchy, dávej si pozor, aby ses nedostala do pekla.“
„V tomhle chodíš do školy?“
„Ty už si, Barunko, další knedlík nedávej. V tvém věku jsem byla o dost hubenější.“

V průběhu dospívání jsem si o sobě vybudovala dojem, že nejsem dost dobrá, nejsem zajímavá a navíc jsem ošklivá a tlustá. Mohla bych se dlouze rozepisovat o tom, proč si myslím, že to tak bylo, proč jsem k sobě byla tak krutá, ale není to hlavním předmětem mého dnešního zamyšlení. Podstatné je, že jsem o sobě měla hrozně špatné mínění, a to ve všech směrech. Jeden by řekl, že když jsem začala chodit s Vaškem, moje sebevědomí stouplo, ale opak byl pravdou. Kolem Vaška se vždycky točily jiné holky a já se nikdy nepřestala srovnávat. Kdykoliv se objevila nějaká dívka, se kterou se Vašek bavil, už jsem si balila kufry. Vždyť proč by měl být s někým, jako jsem já? Určitě pro něj nejsem dost dobrá…

Nakonec jsme se ale přes všechny moje pochybnosti vzali. Já ale nepřestala mít pocit, že toho určitě bude litovat, že jsou hezčí a lepší holky, než já. A když jsem ten pocit měla už v době, kdy jsem byla bezdětná, možná si dokážete představit, že po porodech se moje sebepojetí úplně nezlepšilo. Spíš jsem upadala co čímdál většího pocitu, že jsem vlastně strašně neatraktivní a nezajímavá a nedokázala jsem s tím pocitem vůbec nic dělat. Uf, když to píšu, musím říci, že je těžké tyto věci přiznat.

Nikdy jsem se netajila tím, že naše manželství mělo své krize. To, že jsem si nevěřila, nepřijímala se a nedokázala jsem být sama sebou, mělo svůj efekt. Postupně jsem zasívala semínka, která vyvolávala otázky a soudy i ve Vaškově hlavě. Postupně mě začal vnímat tak, jak jsem se viděla já sama. Já to samozřejmě cítila a tak jsme se ocitli v bludném kruhu. Já se cítila nemilovaná a on nevěděl, jak mě má milovat.

Když jsme byli pět let po svatbě na charismatické konferenci, Vašek odešel do kaple. Byl zoufalý. Vnímal, že ke mně necítí to, co by měl manžel k manželce cítit. Nechápal, proč se mu nelíbím, proč mě nedokáže milovat. Modlil se tak usilovně, až usnul. Najednou se k němu přiblížila nějaká holka. Dotkla se jeho ramene a něco mu říkala. Vašek se cítil neskutečně trapně. Nejen, že usnul v kapli, ale ještě ho přišla vzbudit tahle nádherná bytost. Díval se na tu krásnou holku, byl v rozpacích… a najednou to pochopil. To je přeci moje žena! Tahle krásná bytost je moje žena!

Ano, byla jsem to já. Hledala jsem ho a našla v kapli. Položila jsem mu ruku na rameno a tiše ho probudila. Díval se na mě, jakoby mě nepoznával, byl úplně v šoku. O tom, co prožil se mi ale svěřil až o několik let později.
Pro něj to byla tenkrát jasná odpověď. Jsem přesvědčená, že měl v tu chvíli možnost vidět mě tak, jak mě vidí Bůh. Jsem si jistá, že Bůh odpověděl na jeho úpěnlivé prosby a řekl mu: „Podívej se na ni mýma očima.“

V našem manželství se stalo více zázraků a těším se, až je s vámi budu sdílet. Tento dnešní příběh má pro mě ale extrémní sílu. Od chvíle, kdy jsem ho od Vaška slyšela, se moje vnímání sebe sama od základů změnilo. I když se občas objevují pochybnosti o tom, jaká vlastně jsem, jstli jsem tak zvaně dost dobrá, vždy se mohu vrátit k tomuto příběhu a pocítit jistotu, že v Božích očích jsem krásná, že můj Otec mě tak vidí, že zná mou cenu a díky Němu ji mohu poznávat i já. Do té chvíle jsem si myslela, že já jsem žádné hřivny nedostala, ale teď už vím, že to není pravda. To, že jsem si vědoma své ceny neznamená, že jsem pyšná nebo namyšlená. Díky tomuto vědomí se každý den mohu více přibližovat Bohu i těm, které mám ráda.

P. S. Dnešní téma se mi spojilo i s kampaní „Moje tělo je moje„. Najdete ji na hithitu. Myslím, že na takový projekt má smysl přispět.