Žárlivost

Po čtrnácti dnech píšu článek – měla jsem už docela absťák, ale nešlo to jinak. Nejdříve jsem byla na tělovýchovném kurzu od školy a minulý týden jsem byla tak vyčerpaná učením se na zkoušky, že jsem neměla energii sednout si a něco tvořit…

Dnes mám ale poslední zkoušku za sebou, ačkoliv ještě nějakou dobu nebudu vědět, zda úspěšně 🙂 Mohu si přesto alespoň na čas vydechnout…

V posledních dvou týdnech jsem toho mimo školní zápřah řešila dost. Něco z toho byly banality, jako třeba zlomený malíček, který jsem si přivezla z hraní cyklofotbalu, který jsem se uvolila zahrát si na kurzu a z dobrého úmyslu doplnit družstvo se stala chyba 🙂 Jiné mě vyřadily na několik dní – čekání na diagnózu blízkého člověka (naštěstí se šťastným koncem). Všechen ten stres posledních týdnů se „krásně“ nastřádal i do našeho manželského vztahu. Pořád jsem něco řešila, hodně věcí mi vadilo, žárlila jsem a cítila jsem se nešťastná. V první řadě jsem si uvědomila, že už opravdu nutně potřebujeme jako rodina volno – prázdniny. Trochu pohody, někam odjet, oddychnout si a nabrat nové síly. Všichni už meleme z posledního. U prostřední dcerky jsme ještě řešili, jak to bude s asistentem pedagoga pro příští rok a stále ještě nevíme. S PPP jsem Domi řešila opravdu od září až do června, přičemž konečně víme, na čem jsme díky tomu, že jsem dostala kontakt na skvělého doktora…

No, bylo toho dost. Ani jsem nevěděla, kterému z témat, která se mi honila hlavou, se věnovat dříve, a nakonec jsem si pro dnešní článek zvolila zase jednou trochu ožehavé téma, kterým je žárlivost. 

Na začátku vztahu a poměrně značnou jeho část po svatbě jsem byla dost žárlivá. No, Vašek je atraktivní muž, žen měl kolem sebe vždy hodně a já to nikdy nenesla moc dobře. Po jistém čase se mi podařilo se žárlivostí skoncovat a bylo to fajn. Nicméně v poslední době se objevuje znovu. A neřekla bych, že k ní mám více důvodů, než jsem měla kdy dříve :).

Ptala jsem se sama sebe – proč? Proč vlastně žárlím? Samozřejmě první mé automatické reakce byly ve smyslu „Protože on dělá tohle, on chodí támhle, on se baví s touhle…“ Ale to není opravdový důvod. Pravdou je, že jsem o sobě začala pochybovat. Dalo mi dost práce už jen si to přiznat. Znovu se začal objevovat hlásek v mé hlavě, který mi našeptával: „Nejsi dost dobrá.“ Myslela jsem, že se mi už před časem podařilo ho umlčet, ale objevil se znovu a ničí mě. Nejvíce mě dokáže potrápit ohledně mého vzhledu, ohledně mojí postavy. V posledních mnoha týdnech jsem se znovu a znovu pokoušela lépe jíst, více cvičit, ale pokaždé jsem selhala. Nedokázala jsem další snahu o „sebezdokonalení“ udržet, a tak jsem se propadala do čímdáltím větších pocitů viny z toho, že nemám vůli, že jsem neschopná, tlustá, a že s tím nedokážu nic udělat. Projekt „škola“ vyžadoval mou plnou pozornost a kromě rodiny a práce jsem už nedokázala zařadit nic dalšího. Potom jsem si ale uvědomila, že ani v té škole nefunguju úplně zdravě. Zoufale se totiž bojím toho, že selžu. Když totiž nejsem krásná a štíhlá, co mi vlastně zbývá? Snad už jen to, že jsem vždy byla považována za chytrou. Ale co když selžu a ono se ukáže, že vlastně nejsem ani to? Co by mi zbylo?

Bylo by moc fajn, kdybych mohla napsat, jak jsem se s tím vším poprala a jak to mám teď už zase pořešené, ale upřímně – toto jsou témata, která mě s přestávkami provází celý život, a ještě se mi evidentně nepodařilo je zcela vymýtit. Vím, že za mými pocity, sebehodnocením a štvaním se nestojí nic dobrého. Je to zlo, které rozvrací vztahy i můj život jako takový. Vím, že jsou to pokušení, na která je potřeba reagovat a se kterými musím bojovat. I když se stále snažím prohlubovat svůj duchovní život, nemám teď vůbec žádnou sílu pro boj se svými démony a nedokážu se dostat sama po svých k prameni, který by mě občerstvil a dodal mi nových sil.

A tak doufám, že mě Bůh na chvíli vezme do náručí a donese mě k němu. Zrovna teď totiž nedokážu jít sama. Potřebuji Jeho pomoc. Dokážu teď jediné – odevzdat se a čekat…