Zkouškové období

Páni, zkouškové období jsem nezažila už od svých 23 let. Je zajímavé a zároveň dost znepokojující, že za 11 let se vůbec nic nezměnilo a i přesto, že jsem mezitím přivedla na svět tři děti, prošla psychoterapeutickým sebezkušenostním výcvikem a považovala jsem se už za poněkud vyzrálejší osobnost, než když jsem dokončovala VOŠ, jsem pořád stejný stresař a nervák.

Zkoušky a škola teď zabírají v mém životě mnohem větší prostor, než bych si přála, ale říkám si, že je to jen období, kterým je teď třeba projít. Motivace pro studium je stále velmi vysoká, takže se snažím ovládat svoji chatrnou psychiku a nehroutit se. Trochu to komplikuje i to, že jsem byla 14 dní v izolaci, teď má zase karanténu Domča, tak jsem doma s ní a uznávám, že mojí psychice to vůbec nepřidává nehledě na to, že mě Omikron zase dost zkřísnul, stejně jako jeho dva předchozí kamarádi 😀

Často přemýšlím nad tím, že pokud bych na něčem měla vyletět, nemyslím si, že by to byl nedostatek inteligence nebo naučených vědomostí, ale byla by to právě moje psychika. Koneckonců, už se mi to stalo.

Po vyšší odborné škole jsem měla možnost dostudovat si rok na soukromé vysoké škole. Byla jsem do toho docela nadšená, ale vzpomínám si, že jsem nebyla schopná utáhnout stres. V té době už jsem trpěla dost těžkými úzkostmi a stres ze zkoušek je hodně zhoršoval. Zhroutila jsem se ve chvíli, kdy jsem dělala zkoušku z psychologie na třetí pokus a i přesto, že se mi to nakonec povedlo a mohla jsem vesele pokračovat do dalšího semestru, rozhodla jsem se studium ukončit, což byl jeden z kroků, který je pro mě v mých vzpomínkách stále dost bolestný a objevuje se kolem něj spoustu větiček s „co by, kdyby“.

Nicméně zcela jistě bych nebyla tam, kde jsem teď. 😊

Co se týká školy, mám nádherné vzpomínky na základní školu, což je zajímavé, protože málokdo z mých přátel to má stejně. Asi jsem měla velké štěstí. Řekla bych, že ze všech vzdělávacích stupňů, kterými jsem prošla, bylo základní vzdělání tím, co mi dalo nejvíc. První stupeň jsem absolvovala na spádové škole. Měla jsem vynikající angličtinářku, ve třetí třídě jsem šla do výběrové třídy. Všichni si mysleli, že půjdu na gympl a také jsem tam v páté třídě dělala zkoušky. Mojí slabinou byla matika a nervy – jak jinak 😀 Byla jsem první pod čarou a stačilo podat odvolání a byla bych tam. Já ale nechtěla, protože jsem vždy byla humanitní typ a exaktní vědy na gymplu mě děsily. Přešla jsem pak na 5.ZŠ v Brandýse, které tenkrát náš ročník vybral název Na Výsluní, i když já osobně jsem preferovala název Mezi hřbitovy 😀 Šla jsem s kamarádkou ze třídy a celé ty čtyři roky druhého stupně jsou pro mě obdobím vzdělávání, za které jsem úplně nejvděčnější. Většinou skvělí pedagogové, vynikající angličtina, na kterou jsme měli ředitelku školy. Měla jsem štěstí, protože učení mi šlo, takže jsem chodila na všemožné olympiády, zájezdy pro vybrané žáky, literární soutěže atd. Dařilo se mi a hodně mi to dalo.

Střední školou a vyšší odbornou jsem také prošla bez problémů, ale…

Víte, tohle píšu proto, že i když jsem vždy měla potenciál, možnosti, příležitosti… nikdy jsem je nedokázala proměnit, protože jsem si za a) nevěřila a za b) bála jsem se neúspěchu c) hroutila jsem se při sebemenší chybě.

Tahle holka ve mně pořád žije a komplikuje mi vzdělávání i ve 34 letech. Ráda bych jí dala to, co potřebuje, aby se přestala tak strašně nervit kvůli hovadinám, jako jsou zkoušky, ale nevím, co to je 😊.

Snad to ví Pán Bůh a pomůže mi to najít. Chtěla bych, aby děti viděly, že se jejich maminka snaží a pracuje na svých snech, ale už nechci, aby měly pocit, že se musí kvůli škole hroutit…

A tak se ptám vás čtenářů a čtenářek? Jaké jsou vaše typy a myšlenky k tomuto tématu? Jste také stresaři nebo spíš pohodáři? Co vám pomáhá? Míváte taky strach z neúspěchu? Budu moc ráda, když mi dáte vědět do komentáře tady na stránkách, na Fb nebo IG 😊