Změnila jsem se, přesto jsem pořád stejná

Musím se přiznat, že dnes je to snad poprvé, co jsem měla pocit, že nedokážu napsat svůj středeční článek. Dnešek byl totiž tak náročný, že jsem si nebyla jistá, jestli mi vůbec ještě zbyla nějaká energie na psaní… Ráno jsem odjela do práce a během poledního klidu se vrátila pro dcery, které jsem vzala s sebou zpět do práce, aby s námi mohly oslavit ve školce den dětí. Mezitím mi manžel volal, že náš morčák, který byl už nějakou dobu takový slaboučký, na tom není dobře, a že jede na veterinu, kde se bohužel ukázalo, že je v posledním tažení a umřel. Následkem toho jsem po zbytek dne čelila emocím našich dětí a chvílemi jsem už měla pocit, že ten nápor neunesu. A aby toho nebylo málo, při cestě domů z práce a dětského dne, vběhl náš dvouleťák pod kolo asi desetiletému chlapečkovi, který nejel zrovna pomalu. Připadá mi jako malý zázrak, že vyvázl jen se škrábnutým obličejem a rozkousnutou pusou. Chudák cykloklučina z toho byl taky dost otřesený, ale takové nehody se stávají, jsem ráda, že oba vyvázli v pořádku.

Tak to jen tak na úvod, abych vysvětlila, proč se mi dnes nepíše zrovna s lehkostí…

V nedělním příspěvku jsem slíbila, že se trochu zmíním o cestě, kterou jsem minulý týden zakončila. Prošla jsem totiž sebezkušenostním výcvikem v terapii Karla Rogerse a musím říct, že to byla doopravdy jízda!

Možná by vás zajímalo, jak to všechno začalo… Velmi dobře si pamatuji, jak jsem přišla na pohovor do Diakonie, která tento výcvik zprostředkovala. Seděla jsem v kruhu s ostatními uchazeči a pak jsem měla individuální rozhovor s facilitátory. Vím, že jsem na jejich otázky, proč se hlásím do výcviku odpovídala tak, že na sobě chci pracovat profesně a hodně jsem si to spojovala s mou tehdejší pozicí pastorační asistentky. Ne, že by to, co jsem řekla, nebyla pravda, ale zpětně si uvědomuji, že hlavní motivace byla úplně jiná. Potřebovala jsem být zoufale sama, dělat něco sama za sebe. Tenkrát bych to nedokázala tak formulovat, ale prvních dvacet let života jsem byla něčí dcera a z této role jsem ihned přeskočila do role manželky. Nikdy jsem neměla možnost být jen sama za sebe. Ano, lákalo mě, že získám nějaké další vzdělání, které mi v budoucnosti třeba i pomůže na trhu práce, ale nejvíc mě přitahovaly víkendy a týdny, které budu mít jenom pro sebe a ve kterých budu moci být snad sama sebou.

Zvláštní – přijela jsem na první týden a samozřejmě se ihned ukázalo, že moje představa o tom, jak si teď budu užívat to, že jsem jen sama za sebe, nepůjde tak snadno naplnit. Proč? Protože jsem neměla tušení, kdo vlastně jsem. Měla jsem o sobě sice jasnou představu, ale jakmile jsem si sedla do kruhu, velmi rychle, mnohem rychleji, než jsem byla schopná zvládat, se začala bořit. V prvé řadě jsem absolutně nechápala, kde jsem se to ocitla. Lidé kolem mě mi připadali nepochopitelní a měla jsem pocit, že mezi ně nikdy nezapadnu. Taky mi to nedali zadarmo. První, s čím jsem se setkala bylo, že mi řekli, že jim připadám neautentická nebo že je můj úsměv sere. Co to je vůbec za vyjádření? Jak mohu být neautentická? Co to vlastně znamená a pokud to tak je, co s tím mám dělat? Strávila jsem každou volnou chvíli procházkami, neustále jsem se modlila a připadala jsem si vážně strašně. Já vlastně do dnes nevím, jak přesně jsem na druhé lidi působila, ale představuji si, že pod veselou fasádou museli cítit smutek, vyčerpanost, zoufalství, touhu po uznání, touhu po ocenění, jakýsi nesoulad mezi tím, jak působím a tím, kdo skutečně jsem. Já si připadala v pohodě, ale ve skutečnosti jsem v pohodě nebyla. Tenkrát jsem si připadala prostě nějaká moc veselá na tu skupinku lidí, kteří tam říkají věci, které absolutně nejsem schopná pobrat. Kříčí, mávají rukama, hystericky brečí… No, něco ve mně zapracovalo a bylo silnější než touha okamžitě z tohoto společenství lidí vypadnout. Bylo to vlastně poprvé, co jsem vědomě zůstala na jakémsi nepřátelském území a rozhodla se čelit všemu, co přijde.

Celým výcvikem mě provázelo mých několik témat, která se postupně objevovala a různě se modifikovala a v určitých situacích vylézala tu tak, tu jinak.

Každopádně – to, co jsem v průběhu výcviku prožívala, asi nebylo nijak zvlášť skryté. Hodně věcí jsem sdílela a měla jsem pocit, že se mi toho hodně v průběhu doby dělo. Nejdříve se u mě začaly znovu objevovat úzkosti. Respektive jedna úzkost Bylo to, jako kdyby se hrabalo na zem něco, co jsem pohřbila. Podle toho to také vypadalo. Pamatuji si, jak jsem tu úzkost popsala. Ohrožovala mě neskutečným způsobem a vypadala jako černý dehet, který se nade mnou vznášel. Nemohla jsem s tím žít, nevěděla jsem, co přesně to má být a co si s tím mám počít, ale věděla jsem, že z toho mám strašný strach.

Když se na to dívám zpětně, vidím, že výcvik mě v té době donutil otevírat oči. Dlouhé roky předtím jsem je měla zavřené nebo jsem se vždy dívala jiným směrem, abych nemusela čelit bolesti, která byla přímo přede mnou. Nemohla jsem se na ni dívat, byla to přesně tak silná a ohrožující věc, jako ta dehtová bublina nad mou hlavou.

Život mě ale nenechal už dál odvracet hlavu a dovedl mě až do bodu, kdy jsem musela čelit pravdě o tom, že můj život je iluze, převlečená lež. Probuzení z tohoto snu bylo tak tvrdé, jak jen může být a zlomilo mi srdce.

To, že se mi zbořily všechny představy o mém životě, bylo extrémně bolestné, ale také očistné. Každé rozhodnutí, které jsem od té chvíle udělala, bylo svobodné. Svobodně jsem se rozhodovala, jak budu postupovat, co budu dělat a kde chci stát.

Vstoupit do výcviku bylo jedno z mých nejlepších rozhodnutí. Moc ráda bych vám toho napsala ještě mnohem víc, ale myslím si, že je to jedna z těch věcí, které se prostě musí prožít a všem, kteří čtete tyto řádky, bych tuto zkušenost přála.

Výcvik mě v mnoha ohledech posunul, dal mi zdravější náhled na sebe sama a to, čeho si cením nejvíc je, že jsem našla svoji autenticitu. Díky tomu jsem se mohla pustit i do věcí, které ke mně vždy patřily, jen jsem je nemohla vidět. To, jak jsem se snažila ty čtyři roky pracovat, mě neformovalo jen profesně, ale především osobnostně. Jsem pořád ta stejná holka, jako před čtyřmi lety, ale zároveň jsem se v mnoha věcech změnila. Uvědomuji si, že práce sama na sobě nikdy nekončí a hodlám to mít stále na paměti.